Tak kdy už ho necháš vyplakat? Nikdy!

Cože? Ty pořád uspáváš? To není správné. Stejně se to bude muset jednou naučit. A čím později s tím začneš, tím to bude horší. Vím o čem mluvím, mám tři děti! Navíc to takhle nemůžeš zvládat do nekonečna, padneš únavou, tohle tě vyčerpá. Malý bude děsně rozmazlený a nesamostatný, bude na tobě pořád viset, závislák.

Tento rozhovor jsem sice absolvovala jen jednou nebo dvakrát, ale je to pro mě tak silné téma, že už mi ten můj blogový hlásek v hlavě několik týdnů říká, napiš o tom NĚCO!

Dva proslulé tábory žen. V jednom maminky své děti uspávají. V druhém "učí" své děti prostřednictvým vyplakávání usínat samy. Který je ten lepší, který je ten správný?

Na toto téma existuje mnoho a mnoho názorů, odborníků, rad, návodů. Všichni totiž chtějí to stejné, to kouzelně klidně spinkající miminko. Kam až jsme pro tenhle "obrázek" ale ochotni zajít?

Jsou ohledy, v kterých se obracím na specialisty a odborníky, například strava, pohybový režim, očkování ... pak jsou ale odvětví v mém životě, v tomhle případě mateřství, v kterých si nenechám radit (zní to dost zarputile, že? :) ). Jsou situace, v kterých mě zajímá jen a pouze individualita mého syna a můj mateřský instink, intuice, prostě ta přirozenost se kterou se rozhoduji s takovou spontánností, že takřka nevnímám ta dilemata. Možná to je přímo zvířecí pud (i když to zní taky dost děsivě :) ), který mě vede cestou, která je správná pro mě jako maminku, pro mého muže jako tatínka a pro našeho syna.

Možná nehýřím odbornými argumenty, netasím z rukávu statistiky a průzkumy, ... možná to dokononce vypadá, že v rámci debaty by mě maminky, které nechaly nebo nechávají svá miminka vyplakávat trumfly. Víte, já mám ale něco víc, mám svůj příběh, který je dokonalý, na který jsem hrdá a který mi už nikdy nikdo nevezme. Má vnitřní mateřská síla tím stoupá. Představa, že bych se o to nechala ochudit je absurdní. Za co bych tohle mohla vyměnit? Za pláč miminka, za moji frustraci, za neustále dokazováni si v rámci rozhovoru a diskuzí, že dělám správně? Děkuji nechci! 

Oliverkovo uspávání.

Od chvíle, kdy se Olí narodil jsem ho měla u sebe, přestože jsem měla delší porod (36 hodin :) ), nenechala jsem, aby o něj pečoval někdo jiný, den, noc, pořád spolu, v jedné posteli. O tom, jak to bude až přijdeme z porodnice domů jsme měli představu, ale zároveň jsme na ničem nebazíroval a nechávali všemu volný průběh. Doma měl Oliverek připravenou svou postýlku (ve svém pokoji), do které jsme ho večer po usnutí pokládali a kde většinou spinkal klidně až do rána. Ano skutečně, celé dva měsíce nám dopřával tenhle luxus. Z Olíka jsme se mohli doslova rozpustit, takže jsme trávili celé dny tím, že jsme si ho hřáli na těle. Kontakt kůže na kuži ho neuvěřitelně uklidňoval a přísahala bych, že chvílema se přidal k našim kočkám a vrněl s nima. Tímhle způsobem jsme vlastně uspávali i večer. Honzík relaxoval na gauči po práci, na hrudníčku mu spokojeně oddychoval prcíček. Ani se nám nechtělo ho dávat do postýlky, pořád jsme si říkali ještě chvilku, ještě chvilku. Byly to nádherné okamžiky plné lásky, harmonie a míru.

Jak Olí rostl, měnil se mu samozřejmě i spánek a uspávací potřeby. Uspávání na hrudníčku už nebylo úplně ono, jednak Olí dost nakynul (ne, že by můj hrudník ne :D), začínal být aktivnější a k uspávání potřeboval prostě nějaký ten pohyb. Bylo to období kolem třetího až šestého měsíce. To jsme ho docela často uspávali v houpadle. Měli jsme ho na gauči, takže jsme leželi kolem něj a pohupovali a pohupovali. Občas se stalo, že se na houpání vyprdnul a usnul už při večerním kojení.

Netrvalo dlouho a houpadlo jsme vyměnili za velké křeslo v dětském pokojíčku. Když byl čas spánku, uvelebila jsem se s Olíkem na křesle, nakojila jsem, dala dudana, někdy pobroukala ukolíbavku, Olí se zavrtěl, zavrtal jak potřeboval a usnul. A až potom jsem ho dala do postýlky.

A teď je Olímu rok a když cítí, že je čas na spinkání, přijde ke mě, přitulí se a po chvíli zamává tátovi na znamení, že už chce jít spinkat. Ano, opravdu mává na signál - jde se spát! No není to boží? Po tomhle jeho znamení usne u mě na křesle do tří minut (nepřeháním), ještě chvilku odpočívám s ním a pak ho dám chrupkajícího do postýlky. 

Jaký bude další level? Však on nám dá sám určitě zase vědět.

Nikdy jsme ho do spaní netlačili, uspávali jsme, až když byl unavený nebo až když si řekl. Netlačili jsme ani na večerní režim. Stalo se například, že měl týden, kdy usínal až kolem jedenácté, bylo to sice náročnější, ale samo to odeznělo i bez nějakých nátlaků. Usínání tak nemá spojené s negativními emocemi ani se špatnými vzpomínkami, s žádným traumatickým zážitkem. Jistě i díky tomu je ochotný jít dobrovolně spát a ještě si o to říct. A to si nemyslete, že je to nějaký lívanec, je to pěkný divoch, za celý den se nezastaví, je neuvěřitelně energický a rozhodně bych po něm nemohla chtít, aby mi seděl na klíně, zatímco já bych popíjela kávu :D :D sci-fi :D :D

Někdy spinká celou noc, jindy se vzbudí kolem půlnoci, přitulí se, někdy nakojí a spinká dál do rána. Když se budí častěji nebo pláče, vím, že se něco děje, rostou zoubky, bolí bříško a nebo jen vstřebává nový pohybový pokrok. Třeba když se naučil lézt po čtyřech, měl pár neklidných nocí, stejně jako teď, když začíná sám chodit. Je vidět, že mu mozek stále pracuje a on doslova chodí ze spaní :D 

Když Olímu není dobře, jsem ráda, že zapláče, jsem ráda, že mě volá, že si žádá a přijímá mou pomoc. O tom přeci vztah mezi děťátkem a maminkou je.

A teď zpátky na začátek článku. Cože? Ty pořád uspáváš? To není správné. Stejně se to bude muset jednou naučit. A čím později s tím začneš, tím to bude horší. Vím o čem mluvím, ... a tak dále a tak dále...

Ano, uspávám, teda spíš bych řekla, že u mě Olí usíná sám. Jde mu to lépe a lépe, už nepotřebuje k usínáni pohyb, stačí mu cítit, že jsem s ním. Zvládám to dobře, nevyčerpává mě to, naopak! Jestli bude rozmazlený závislák?! Uvidíme! :) Zatím je to nejvysmátější prcek na světě. Úžasně pozitivní, miluje lidi s dobrou duší a tráví s nimi čas a užívá si to i bez mé přítomnosti. Téměř nikdy nepláče. Usínat se učí sám a ve svém tempu, my mu nasloucháme a podporujeme.

Chtěla bych vám ještě zprostředkovat dva krátké příběhy:

"Já to musela udělat, pořád plakala, volala mně, několi týdnů jsem se nevyspala. Jakmile jsme ji nechali vyplakat, vše se změnilo, teď usíná sama a spí krásně. Takhle to potřebovala. Hrozně moc se mi ulevilo. Nervozita u nás doma opadla a vše bylo zase v pohodě."

Co když nebyla chyba v tom, že miminko neumělo usínat samo? Co když se jen dočasně zalepil problém něčím jiným, než vyřešením skutečné příčiny frustrace ze strany miminka? Opadl neklid, stres v domácnosti, neuklidnila se malá právě kvůli tomu, že už na ni maminka nepřenášela negativní energii? Co když holčička jen rezignovala na pláč. Co když s vámi prostě jen přestala komunikovat? 

Z druhého příběhu mi není nejlépe ještě dnes. Maminka si libovala v tom, jak jsou večery lepší a delší, od té doby, co přestala uspávat. Nechává malého vyplakávat, někdy usne hned, někdy mu to trvá 20 minut. Než usne, většinou pláče. Rozhovor se stočí jiným směrem a o několik minut později naráží maminka na "jiné téma". Říká, že se její syn někdy v noci vzbudí s hysteriským pláčem. Že se celý klepe a nechce nic jiného než jí. Volala si kvůli tomu s rodiči a ptala se, jestli je to normální ... 

A tak jsem tu se závěrem.

Poslední dobou se objevilo hned několik studií na téma "vyplakávání", které tvrdí, že takovýto styl spánkové výchovy má negativní vliv na vývoj některých částí mozku. Ano, objevují se i studie, které tvrdí zase něco jiného. Jak už jsem zmiňovala, nejsem na ně odborník, nijak zvlášť jsem je nestudovala (proto zde neuvádím ani odkazy), měla jsem v naší cestě jasno i bez věděckých faktů. Jen si říkám, kdo by platil za studii, která dokazuje, že tato uspávácí metoda není v pořádku. Nenapadá mě žádný velký gigant, nadnárodní společnost, která by tenhle názor mohla zobchodovat a zpeněžit. Tohle pro mě bývá jeden z argumentů věrohodnosti.

Míra nespokojenosti nás dospělých určuje hranici "normální" nespokojenosti našich dětí. Zkrátka, když je nám zle, dětský pláč nás ZROVNA trápí o něco méně. Vždyť je přece normální, že se občas břečí, že jsme občas nespokojení i děti by to měly poznat. PLATÍ TO ALE I NAOPAK! Čím jsme spokojenější my, tím více toužíme, aby i naše děti byly spokojené a šťastné. A NAJEDNOU nás dětský pláč trápí mnohem více. V tomhle případě nejspíš zmizí schopnost nechat miminko vyplakávat ještě dřív než se vůbec objeví. Jako pára nad hrncem.

A pak tu máme ještě to staré dobré moudro: "Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim.". Když se někdy stane, že nemohu usnout, rozhodně nejsem nechána na pospas sama v posteli. Mohu cokoli, přitulit se k muži, jít se napít, číst si, otevřít okno, psát další článek na blog, koukat na fotky a někteří by si možná vzali i nějakou tu pilulku na spaní. Jaké možnosti má vaše miminko? Možná mělo špatný sen, možná se něčeho polekalo, rostou zoubky, je mu smutno nebo prostě jen nemůže usnout a je z toho nevrlé a pláče, volá vás a prosí o pomoc. Možná ho stačí jen vzít do náruče a je po pláči. Cítí se v bezpečí, uklidní se. Častým argumentem "protiuspávaček" bývá: "jen si vyžaduje pozornost a ani nemělo hlad". Potřeba kontaktu, vědět, že bezpečí, teplo a láska je blízko, je ale někdy mnohem důležitější a silnější než pocit žízně nebo hladu.

Přeji, ať se stane z usínání příjemné a klidné zakončení dne pro vás i vaše miminko.

Zdravá blondýna, vaše ZdrBlo ;)