Jak jsme přestali kojit

Už před pár měsíci jsem si pomalu začala pohrávat v hlavě s myšlenkou, že bych přestala kojit. Ani nevím pořádně proč (kecám, vím, ale to vám prozradit nemůžu :) ). Zároveň jsem ale věděla, že do toho stádia musím ještě dospět. Taky jsem chtěla pro Olíka v tomhle ohledu maximum, takže kojit zhruba do 18. měsíce bylo moje přání. Po celé tohle období jsou totiž imunologické účinky mateřského mléka nepopiratelné. O psychologické stránce snad ani mluvit nemusím. O tolik bychom se oba ochudili, ale to člověk může posoudit a docenit až zpětně. Pro mě byla krásná i ta proměna, kdy kojení přestává být pudové a začíná být vědomou volbou a to s sebou nese tolik nepopsatelného.

Olíkův 18. měsíc už se blížil a ve mně pomalu dozrával pocit, že je čas. Začala jsem řešit, jak na to, aby to vůči malému bylo co nejšetrnější. Pořád se mi honilo hlavou, že by bylo nejlepší o mléko prostě přijít, že by to Olí rychle pochopil, akceptoval a já neměla dojem, že mu upírám. Na způsob, jak "přirozeně" přijít o mlíko jsem ale nepřišla. Teď zpětně si spíš říkám, že to byla ještě taková moje poslední zdržovačka před dnem D. Často se mi vybavovalo, jak popisovala jedna doktorka průběh odstavení u svých dětí. Psala, že to prostě VŽDYCKY bude chtít tři probdělé a probrečené noci, to mě děsilo a pořád jsem si říkala, že to přeci musí jít i jinak.

Věděla jsem, že je (v mém případě) hloupost stanovovat si nějaké datum a upínat se k němu. Muselo to ve mně přirozeně dozrát. Přistihla jsem se, že se začínám těšit na některé "nekojící" možnosti (gorgonzola, káva s kofeinem a bez obav, že to Olíka nakopne, no a pak ty další věci... ). Přesně, jak se říká, když něco končí, něco jiného začíná. Navíc jsem na Olíkovi čím dál více vnímala, že i on je připraven.

Nakonec nastal ten čas a já si v pondělí 9.9. řekla, že je to náš poslední kojící den. V úterý ráno se Olí probudil děsně brzy a já jsem ho v rámci ranní únavy a touhy ho uklimbat ještě nakojila, to už bylo ale opravdu naše poslední kojení.

A ano, šlo to i jinak!

Neplánovala jsem si žádný postup, ani to, co budu Olíkovi říkat nebo jak budu reagovat. Cítila jsem, že nic z toho není potřeba, nezajímalo mě v tu chvíli, jak to bude večer, v noci, jak ho uspím. Byla jsem naplněná takovým zvláštním klidem a pohodou, prstě jsem věděla, že to spolu zvládneme. Nevím, jestli to byla intuice nebo jsem o tom samu sebe přesvědčila natolik, až se přání stalo realitou. V každém případě to zafungovalo. Neměla jsem strach, necítila jsem stres, obavy a ani výčitky, že chci přestat kojit. V mém hlase nebylo znát jakékoli rozmrzení, smutek, nepředávala jsem mu žádnou negativní energii. Teď zpětně si myslím, že to je to klíčové. Kdybych nebyla o svém rozhodnutí na všech úrovních přesvědčená, Olík by to ze mě vycítil a vše by probíhalo mnohem složitěji a bolestněji a to pro nás oba. Z přirozeného vývoje, by se stala vynucená změna a ta bolí vždy.

Všechno ostatní bude s každým dítětem nejspíš úplně jiné, některé má dudlík, jiné nemá, některé usíná samo, jiné v náručí, atd. Ale každé děťátko do jednoho vnímá to, jak se cítí jeho maminka. Pokud máte tendenci se dítěti omlouvat za to (byť jen v duchu sama pro sebe), že už nebudete kojit, pak nejspíš ještě nebude ten správný čas.

A jak to teda probíhalo?

Nijak zvlášť jsem Olíkovi nevysvětlovala, co se bude dít. Jen jsem mu dopoledne řekla, že už kojit nebudeme, že mám pro něj jiné dobrůtky. A vždy když chtěl nakojit, tak jsem mu zopakovala, že už mlíčko dávat nebudeme a vydali jsme se směr kuchyň a připravili nějakou dobrotu (pít je doma zvyklý sám ze skleničky, takže, když byla žízeň, občerstvil se), k mému úžasu nikdy neprotestoval. Takhle jsme to dělali celý den až do večera. Nakonec jsme úterý završili vydatnou večeří a výjimečně i zmrzlinou :)

Do teď byl Olí zvyklý se navečeřet, zablbnou, nakojit, potulit a spinkat. Všechno jsme zvládli, jen to kojení vynechali (vlastně ho ani nevyžadoval) a přidali porci pohádek. Když mi usínal v náručí, tolik jsem ho obdivovala. První den jsme zvádli opravu nádherně. V duchu jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby spal celou noc. Obvykle když se vzbudil v noci, byl zvyklý se uklidnit a uspat kojením.

Ale vzbudil se. V rozespalosti se už šteloval na kojení, to poprvé nastal smutek, ale bylo to jen pár minutek breku, spíš stížností s dávkou naštvanosti, pak se spokojil s dudlíkem, usínal dlouho a spinkal hodně neklidně a často se budil, takže jsem ho měla ještě cca tři hodinky u sebe v náručí, než jsem ho dala zpátky do postýlky.

Další dny probíhaly též hladce. Neříkám, že to občas nezkusil nebo nezkusí. Ale nikdy z toho neděláme ani jeden aféru. Naopak. V legrácky se dá obrátit v jeho věku snad vše, to nám rozhodně problém nedělá. Nejpromyšleněji to zkoušel asi druhý den večer. Byl u mě přitulený a měl na akci systematicky a bezchybně naplánovaný postup. Nejdřív vyndal dudlíka a dělal jakoby nic, pak zmapoval terén a nahmatal prso, zase počkal a pak v nestřežený okamžik šel do akce :D Agent v utajení! Noční usínání se také zlepšovalo. Třetí noc už ani nevytahoval z pusinky dudlíka. Původně jsem si říkala, že bude mít v noci po probuzení možná žízeň, že by ho mohlo uklidnit mé mléko z lahvičky. To jsem se ale mýlila, jen ho to rozčílilo. 

Nakonec jsme skoro celý týden strávili doma, což u nás nebývá zvykem. První dny to přirozeně vyplynulo i kvůli tomu, že jsem musela poměrně často odstříkávat. A bylo to dobře, v rámci domácí pohody jsme se mohli více tulit a více si tak dávat najevo, že je všechno v pořádku. Myslím, že to Olí potřeboval ze všeho nejvíce. Ono vlastně i to kojení už bylo jen o lásce, vztahu, propojení a teď když už nebylo, vznikl nový prostor pro nové projevy lásky.

Něco mě přeci jen doběhlo.

První asi tři dny bez kojení, laktace nijak výrazně neustávala, začala jsem pociťovat únavu, trochu mě bolela hlava. Tělo procházelo výraznou hormonální změnou a bylo to znát. Byť jsem měla od pediatra předepsaný a vyzvednutý Dostinex (lék na přerušení laktace), říkala jsem si, že to zkusím i bez něj (v tom mě podpořil můj gynekolog). Užívala jsem jen homeopatika, která měla potlačit laktaci, nevím, jestli zabrala nebo ne (nejsem zrovna homeopatický fanda), každopádně 3. den už jsem nemusela ani odstříkávat, tělo pochopilo a akceptovalo (oproti Olíkovi jsem měla skluz :) ). Pak už na mě jen doléhala nostalgie, pár slziček ukáplo, další kapitola u konce. Ani není možné, že čas tak rychle letí. Prohlížela jsem si všechny Olíkovi fotky, vzpomínala. Vlastně to byl opravdu nádherný týden v kruhu rodinném.

Kdybych si dopředu plánovala, jak to všechno bude probíhat a jak to všechno budu řešit, nejspíš by to nikdy nebylo tak krásné. Ačkoli jsem trapně pozitivní, jak říká v žertu muj muž, tohle bych si nejspíš nevysnila... 

Držím palce vám všem, které tahle změna čeká a dvojnásob těm, kteří mají nedudlající děťátko. Těším se na Vaše zprávy!