Období vzdoru - naše realita

CO JSEM JEŠTĚ POCHOPILA Z OLÍKOVA VZDORU

Je to velmi citlivé období. Do té doby jsem nikdy u Olíčka nevnímala tak velkou křehkost, zranitelnost, nejistotu a zmatenost, a to ani když byl miminko.

Obecně myslím, že čím více dítě křičí a vzteká se, či si dokonce ubližuje, tím více volá o pomoc, tím více se cítí ohroženě. Skrývá své emoce, svůj strach, neví totiž, jak je zpracovat, a tak křičí. Dospělí to dělají stejně. Většina řvoucích dospěláků jen maskuje své skutečné pocity, skrývají svou slabost a křehkost, strach “nebudou mě mít rádi” nebo strach ze samoty “budu sám” nebo “nikdo si mě nevšímá”.

EMPATIE, TRPĚLIVOST A VNITŘNÍ KLID

Svatá trojice, bez ní to nepůjde. První dva dny jsme s Honzíkem reagovali rozdílně, ale pak, zkrátka do třetice všeho dobrého. Když se Olí začal rozčilovat a křičet, prosazovat si svou, zůstala jsem sama sebou, přestala jsem o sobě pochybovat a byla tam pro něj. Nic víc není třeba.

KDYŽ PŘIJDE NA VĚC:

ÚKOL Č. 1: PROSTOR, ALE NE OSAMĚLOST

V první chvíli nestál o žádný můj dotek, slovo a uklidnění. Potřeboval jen prostor. Tak jsem mu ho poskytla, zároveň jsem ale byla stále poblíž, což je podle mě moc důležité. Dítě dostane možnost být samo se sebou, ale necítí se osaměle, necítí strach. Nepřidáváte mu k tomu chaosu uvnitř sebe ještě další negativní emoci. V tu chvíli jsem nekomentovala jeho chování.

Tady si dovolím citovat svého muže: „Byl večer, už jsme byli unavení a chtěli jsme klidek. Olí se vztekal, plakal, křičel, vše odmítal (nechtěl si čistit zuby, nechtěl pyžamo, …). Moje první přirozená reakce byla “zpacifikovat” ho, ať se uklidní, ale udržel jsem se a jen jsem si k němu sedl na podlahu. Seděl jsem tam a mlčel. Půl metru od něj. Několik minut. Pomalu se zklidňoval, podíval se na mě a já konečně pochopil, že na mě neútočí. Můj chlapeček byl frustrovaný, nešťastný, nerozuměl sobě a ani nedokázal vysvětlit nám, jak se cítí. Uvědomil jsem si, že jsem ho nejdřív chtěl potrestat a krapet mi za to bylo stydno. Pořád je. Tenhle okamžik byl pro mě nejdůležitější pro pochopení rozdílu mezi “výchovou” a výchovou.“

ÚKOL Č. 2: UZNÁNÍ POCITŮ, ROZUMÍM TI

Po chvíli jsem na něj začala klidným tónem mluvit. Řekla jsem mu, že mu ROZUMÍM, (což nutně neznamená, že schvaluji jeho potřebu) a že CHÁPU, co mi sděluje. Někdy jsem řekla, že bych taky byla naštvaná/rozčílená/smutná, kdybych nemohla tohle …

ÚKOL Č. 3: POJĎ KE MNĚ OLÍČENKU

Jakmile Olí zjistil, že mu skutečně rozumím, že chápu, co ho štve, pookřál, přitulil se a byl ochotný celou situaci akceptovat tak, jak bylo třeba nebo se domluvit na řešení. Někdy se ještě chvíli rozčiloval, někdy pookřál hned. Fyzický kontakt je pro něj v tuhle chvíli důležitý. Je ujištěním, že ho miluji, že mu pomáhám, že je v tomto ohledu vše v pořádku. Taková chvíle nám pak dává příležitost si popovídat o tom, co se stalo. Jindy je samozřejmě z místa činu lepší utéct a probrat vše až v klidu doma.

KONSTANTNÍ REAKCE

Tímhle způsobem jsem se snažila reagovat vždy. Vedlo to k tomu, že se ty klasické vzdorovité projevy zmírňovaly. Nakonec si dovolil místo křiku, projevit tu skutečnou emoci, o které to bylo. Většinou strach či lítost. Dovolil si odhalit se a přeskočil tu fázi vzteku a naštvanosti a rovnou dal najevo, že ho to mrzí, že je kvůli tomu smutný. A to musím říct, to pro mě bylo opravdu hodně dojemné. Cítil ve mě oporu, jistotu a empatii, Věděl, že zkrátka může pustit ven ty pocity, o které ve skutečnosti jde. Že nemusí mít strach, věděl, že ho pochopím. Uvědomil si, že pochopení a vyhovění jsou dvě různé věci, které se mohou a nemusí potkávat, to vždy v návaznosti na konkrétní situaci. Pochopil, že odmítnutí něčeho (např. nekoupím ti hračku), neznamená, že odmítám jeho, neznamená to pro něj „nemám tě ráda“ a zároveň ví, že chápu, co si přeje (tu hračku).

Najednou se nebál své vlastní vnitřní křehkosti, roztál a otevřel se ještě víc. 

MŮŽETE I VYHOVĚT

Když se Olí ráno vztekal, že se nechce oblíkat, obvykle to neznamenalo, že chce jít ven nahatý. Takovou situaci vyřešila jednoduchá otázka: “Ty chceš jiné tričko"? On výrazně kývnul hlavou a já mu pověděla, že to není problém a šli jsme spolu vybrat jiné. Při oblékání jsem jen dodala, že nemusel křičet, že bych ho pochopila a vyhověla i tak.

NECHTĚL DO ŠKOLKY

V tomhle období mě hodně potřeboval. Nechtěl do školky, nechtěl se loučit. Poprvé, co plakal, když jsem odcházela, ale ne teatrálně, byl v tom opravdový smutek. Když to šlo, do školky jsem ho nedávala. A ne, nerozmazlila jsem ho v tom smyslu, že by do školky přestal chodit, nebo že by začal zkoušet “umělé scény” aby nemusel a podobně. Prostě jsme vynechali čtvrtek (pátky nechodí) a v pondělí tam naběhl zase s úsměvem. V tu chvíli to takhle potřeboval a já to respektovala a měla možnost mu vyhovět.

SPAL S NÁMI

Obvykle spí Olíček ve své posteli ve svém pokojíčku. Ale v tomhle náročnějším období jsme si ho nechávali u nás v posteli, kde jsme ho i uspávali. Usínal s tváří napláclou na tu mojí, obě jeho ruce jsem měla uvázané kolem krku. Nádhera. Nebylo to žádné objetí plné strachu, ale totální lásky a blaženosti. Tohle období nás skutečně ještě více sblížilo, hned na několika úrovních. A to jsem si myslela, že blíž už si být ani nemůžeme. Teď už spí Olí zase u sebe, nebyl problém vrátit se ke starým zvykům.

ON DĚLÁ PEKELNÉ SCÉNY, BEZ SPRCHY SE TO U NÁS NEOBEJDE

Nevěřím tomu, že by (u zdravého dítěte) k takovému projevu došlo z nuly na sto. Nějak jste se tam dopracovali a stejně, jako jste došli tam, můžete jít i zpět. Postupně a krok za krokem, můžete obnovit důvěru, můžete zacelit tu propast mezi vámi, to nepochopení. Je třeba si uvědomit, že je to především o vás, vy jste rodič, dítě vás bude následovat, toho není třeba se obávat. Jakmile dostanete pod kontrolu sebe, bude možné “dostat” pod kontrolu i dítě. Dítě vždy půjde tam, kde se bude cítit dobře, v bezpečí a milovaně.

JE TO PROCES, PŘICHÁZÍ VE VLNÁCH A VLNIT SE NEJSPÍŠ NIKDY NEPŘESTANE

Jendou z nejhledanějších otázek, které se týkají vzdoru je, jak dlouho tohle období (proboha) trvá?!

Sice jsem o tom všem psala v minulém čase, ale jsem si jistá, že vzdorovité situace budou ještě přicházet. Nejspíš ne v takové intenzitě a ne tak často, ale budou. Jak už jsem psala v článku: “Období vzdoru - jaký přístup zvolit?”, myslím si, že vzdor nás provází v různých vlnách a podobách v podstatě celý život. Ale čím hodnotněji jednotlivé vlny prožijeme a čím moudřejšího průvodce budeme po svém boku mít, tím větší budeme mít šanci, že následující vzdory (do kterých můžeme zahrnout i pubertu), budou mít slábnoucí tendenci. Byť je tohle silně individuální oblast, na kterou má vliv mnoho dalších faktorů (např. rodinné zázemí, přátelé, kolektiv, zkrátka sociální vazby), funguje i zde jednoduchá logika. S každým dalším pokrokem, který se týká žití se svým vnitřním já, jsme blíže sami k sobě a ke skutečnému životu, máme tak reálnou šanci ho prožít opravdu vědomě a šťastně. My i naše děti.

Ano, tahle šance je pro naše děti stejná jako pro nás rodiče. Máme velký prostor se zlepšovat a růst s dítětem. Možná se nám otevřou nové dveře, které nám umožní zpracovat nevyřešené věci z minulosti, oprostit se od starých vzorců chování a začít zase o něco víc žít svůj vlastní život.

DĚKUJI VÁM

Děkuji, že jste měli o tyto články zájem. Jsem moc ráda, že jsem tohle všechno mohla hodit na papír a podělit se o své dojmy. Vím, že každé dítě je jiné, že každé to své období vzdoru prožívá s jistou dávkou odlišnosti, na druhou stranu ale věřím, že jestli někde najdete společné prvky v chování dětí a rodičů, tak právě v období vzdoru.

Olíček je můj jediný syn, takže celý balík energie a pozornosti, mohl bez problémů patřit v tomto období jemu. Chápu, že v rodině, kde jsou dvě, tři, čtyři děti, je situace o něco komplikovanější, protože z jednoho balíku pozornosti dělíte hned několikrát. Možná i o tom jednou napíšu.

Držím palce (nám všem :) )!

Míša