Období vzdoru - jaký přístup zvolit?

Přijde mi, že současná společnost vnímá pouze dva typy výchovy. Ten klasický, který nejspíš většina zná ze svého dětství, prezentovaný jako ten správný a výchovný, kdy se pro pohlavek a křik většinou nejde daleko. A pak ten druhý “alternativní”, odsuzovaný jako nevýchovný, kdy se dítě rozmazluje a vše se mu povolí. Realita ale z mého pohledu není tak omezená. Jsou mnohé další způsoby, jak k výchově přistoupit a je škoda před nimi zavírat dveře jen proto, že pro ně nemáme ve své hlavě vytvořenou škatulku. Je přirozené, že se všeho neznámého bojíme, ale mnohdy tak zavrhujeme alternativy, které samy o sobě nemusí být špatné.

Náš přístup, který popisuji níže, vznikl přirozeně. Myslím, že vychází z toho, jak vnímám a prožívám mateřství, chcete-li, výchovu Olíčka. Já mám slovo “výchova” zafixované spíš s tyranií než s láskyplným přístupem, proto ho ve svém slovníku moc nepoužívám, ale uznávám, že sem se hodí.

Výchova je pro mě především o poskytnutí pomoci, aby se Olí mohl postavit na vlastní nohy. Výchova je pro mě o prostoru, průvodcovství, proto má Olí možnost žít svůj vlastní život sám za sebe. Má prostor pro získávání zkušeností a zpětných vazeb. Má možnost, vytvářet si své vlastní rozhodovací argumenty a zároveň zažívat uvědomění si, že každé jeho rozhodnutí nese své následky. Nezametám mu na jeho cestě každý kamínek, protože vím, že když se naučí překračovat ty malé, zvládne pak i větší překážky. A ty v průběhu života přicházejí, ať už k němu máme jakkoli pozitivní přístup.

Myslím, že se děti učí už od malinka na těch nejmenších maličkostech to, JAK žít. Jak svůj život skutečně PROŽÍT. Jak zpracovávat své touhy a emoce versus realitu a reálné možnosti a limity. Čím více rostou, tím více se zvětšuje i jejich svět, jejich zkušenosti, pole působnosti, zodpovědnost, možnosti volby.

Já žiji Olíkův život s ním a poskytuji mu zázemí, kryji mu záda, podporuji ho a obklopuji láskou. Vytvářím mu ale též mantinely, které je třeba akceptovat a časem pochopit jejich význam (můžete si pod tím představit třeba čištění zubů, zdravé stravování, dělení se o hračky).

Tenhle můj přístup k výchově je pro mě přirozený a vlastně jsem ho nejdříve dlouho žila, než jsem si ho měla potřebu jakkoli definovat. Popisuji to tady, protože si myslím, že to jak dlouhodobě pojímáme mateřství (otcovství), zkrátka výchovu obecně, do velké míry definuje náš přístup v dílčích obdobích, jako je např. období vzdoru.

Takže po tomhle úvodu nejspíš chápete, že jsem v období vzdoru “nejela” tím klasickým, společností uznávaným výchovným způsobem. Šla jsem cestou alternativnější, a přesto ne cestou druhého extrému.

To, co Vám popisuji v dalších článcích, je náš příběh, naše realita, ale rozhodně to není můj výmysl a vynález. Tenhle nebo velmi podobný přístup už je dávno definovaný a vyzkoušený v praxi. Když jsem si o období vzdoru zjišťovala více, byla jsem překvapená, kolik uznávaných dětských psychologů se tomuto tématu věnuje a kolik jich zmiňuje podobný přístup, o kterém níže píši. Díky jejich odbornému přesahu a pokoře k životu dokáží prezentovat ten alternativní přístup nejen v rámci řešení teď a tady, ale též s dlouhodobým dopadem na dítě, jeho schopnost sociálních vazeb a naplňujícího žití. Tenhle dopad málo rodičů ve svém každodenním chování a výchově bere v potaz.

Běžně slýchávám věty typu: “Dítě vám to odpustí”, “Ono si nevzpomene, že dostalo neprávem”, “To zvládne.”, “To přežije.”, “Zapomene.”, „To už dávno neví.“. Pravdou ale je, že naše výchova zanechává silné otisky (vědomě možná nevíme, podvědomě nás to však ovlivňuje), které souvisí se vzorci chování, které si pak děti (potažmo my dospělí) nesou s sebou v batůžku po zbytek života. Mnohdy trvá dlouhé roky, než si uvědomí, že se nějaký ne zrovna přínosný vzorec chování v jejich životech objevuje. Identifikovat ho a změnit není snadné, ale přináší to vlnu pozitivních událostí. Dalším odrazem výchovy mohou být úzkostné a panické ataky, které se projevují v dospělém věku (běžná záležitost dnešní doby), opět se ve většině případů jedná o dávno “zapomenuté” dlouhodobé, nezpracované zážitky z dětství či dospívání. 

JÁ, JÁ, JÁ!

Tohle zájmeno Olí ve svém repertoáru neměl do chvíle, než přišlo ono období vzdoru. Myslím, že to byl ten nejroztomilejší projev.

Období vzdoru je velmi důležitým krokem pro budování vlastní identity, vlastního JÁ. Myslím, že tohle období přichází ve vlnách vlastně celý život. I taková krize středního věku je ve své podstatě vzdor a nové hledání svého vlastního JÁ. Koupě kabrioletu a posléze v něm sedící 18ti letá blondýna, toho může být zářným příkladem. Je pak otázka, jestli celoživotní vrchol tohoto období je skutečně mezi 2-5 rokem života.

Já jsem se nikdy období vzdoru neděsila a říkala jsem si, že to zkrátka zvládneme v klidu, jako i další “krizovky”, o kterých slyšíte, že to jinak, než s křikem a plácnutím přes zadek nejde. ALE! Wow! Realita byla tentokrát silnější, než má představa. První dva dny mě odpálily a já si říkala, že takhle to dál nejde.

Pokračování v dalším článku …

Zatím pa , Míša