Spokojená máma! Part one - nesedí doma

Spokojená máma, spokojené dítě. Ohraná fráze, ale sakra pravdivá. Někdo se na mateřskou těší, někdo má strach, že z toho věčného vysedávání doma nebo na dětském hřišti zešílí. No a to je právě ono, vysedávání doma? Proč? Kdo vymyslel, že nejlepší místo pro maminku a její miminko je být doma v klidu? Vždyť i to nejmenší miminko se narodilo proto, aby žilo, aby mohlo nasávat, aby bylo obklopeno vjemy, aby mělo pozornost, aby bylo obdivováno. Miminka milují šum, hluk, jsou na něj zvyklá z bříška, tak je vezměte ven (do lesa, do kavárny, na nákup, do galerie, k moři) místo toho, abyste jim pouštěli ke spaní vysavač nebo podobné bláznoviny (čímž neříkám, že to nefunguje).

Kráčíme tam, kam směřují naše kroky.

Poslední dobou často slýchávám, jak se mám, že můžu s Olíčkem toto a tamto, že umí spinkat v kočárku, že mu nevadí hluk, že je tak hodný a rozumný, že si můžu naplánovat cvičení a kadeřnici a nepotřebuji hlídání. "To s mým dítětem, to by nešlo, je tak živé, má svou hlavu, nevydrží na jednom místě, stále potřebuje nové vjemy, je plné energie." nebo "Když byl malý, bylo to nespokojené dítě, pořád plakal, musela jsem s ním být doma.". Víte, Olíček není žádný zaprdlý chlapeček bez vlastního názoru na věc. Když si umane, že něco udělá, tak mu to nerozmluví ani sám pánbůh! Má svůj vlastní systém a pohled na věc, smysl pro pořádek a dokončování činností. Ale sklízíme to, co jsme s Olíčkem zasévali od chvíle, kdy se narodil. Neztráceli jsme čas, snad jen tím porodem (vtip), který trval od pátka do neděle :D Už cestou z porodnice jsme se na chvilinku stavili na kávu a tím to celé asi začalo. Nedělala jsem jen ryze akce pro mimi, ale podnikala jsem s Olíčkem vše, co mě bavilo a i to, co jsem potřebovala jako žena ke své spokojenosti. Neměla jsem dojem, že přestávám žít, jak popisují některé mámy, naopak, já jsem ožívala, nic nebyl problém. Hledala jsem cesty, jak se i bez hlídání (jedna babička 60km a druhá 110km) obejít. Díky tomu se z nás s Olíčkem stali opravdoví parťáci, kteří vzájemně berou ohledy na potřeby toho druhého (občas se to taky nepovede a naše potřeby se nepotkají, ale to se tak prostě v životě děje a je škoda pár takových zkušeností hned brát jako definitivní rozhodnutí k tomu, že daná činnost není vhodná nebo že to takhle prostě nepůjde). A navíc, co nejde teď, za týden jít může, děti jsou úžasně proměnlivé. S věkem děťátka se mění jeho potřeby seberealizace a samozřejmě ne každý prostor v každém věku snese nátlak malého záškodníka. S tím se musí počítat, zvyklosti je třeba měnit a přizpůsobovat, hledat nové cesty. 

Řekla bych, že s Olíčkem 6 dní v týdnu někde létáme (tím nemyslím, že jsme ve spěchu). Je to do značné míry díky tomu, že pro odpolední spánek Olíček nepotřebuje hrobové ticho a svou postýlku. Doma jsme jen, když cítím, že i já potřebuji díky odpolednímu spánku dočerpat energii nebo když si domácnost žádá nějaké ty radikálnější úklidy :D nebo, když si Olí potřebuje pořádně užít nové hračky a má náladu na domácí pohodičku. Kdybych každý den čekala, až se Olí odpoledne probudí, než se nají, než se vypravíme ven, byly by čtyři nebo pět hodiny (ano, děláme všechno pěkně v klídku :D) a to už by na žádnou velkou akci nebylo. To bych se pak z dlouhodobé perspektivy asi necítila jako ryba ve vodě, byť miluji býti maminkou.

Jsem šťastná, když cítím dynamiku života, když se mohu někam posouvat, ať už vnitřně či hmotně, když mohu vytvářet, nerada tlachám o ničem, vlastně to ani neumím, málokdy přijmu pozvání od cizí maminky někam na kávu, mám jen několik málo přátel, protože vyhledávám hlubší vztahy a ty se musí budovat, kvalita u mě na plné čáře vítězí nad kvantitou a to se propisuje do celého mého života (nakonec se to týká i mého šatníku :D).

Zpět k věci, když se z nás stanou maminky, mnoho se změní, ale my - naše gro - to zůstává. Je na nás, abychom se k mateřství a k mateřskému stylu života postavily jako individuality a oprostily se od tlaku a očekávání okolí, od toho, jaké bychom "správně" měly teď jako mámy být, protože právě ta všechna očekávání, od našich partnerů, manželů, tchýní, maminek, babiček a nakonec paradoxně i od lidí, které téměř neznáme, nás dohánějí tam, kde se cítíme nesvé, zmatené, nejisté a nakonec nespokojené.

Takže, chtěla bych Vám říct, neztrácejte samy sebe, staňte se díky svému dítěti silnější a kvalitnější osobností, ale buďte to stále vy a žijte ten svůj život, ne život ostatních a ani ne život svého dítěte. Ten je jeho, vám musí stačit ten jeden, ten váš.

Není potřeba se vzdávat svých koníčků, nepotřebujete na všechno hlídání, naučte se spolu fungovat v terénu. Děti milují dospělácké prostory, důvěřujte jim, nenechte se ovládat strachem a stresem. Čím dříve začnete, tím jednodušší to pro vás bude. Sbírejte jistotu a sebevědomí postupně. Ať pak neříkáte to samé, co ty mámy mně teď, ... s tím mým by to nešlo... Šlo, naučíte ho to, věřte mi!

A nakonec, pokud máte rádi teplo domova nade vše, vaše potřeby jsou v tomto ohledu opakem těch mých, neztraťte své pohodlí jen kvůli tomu, že do vás bude zdrblo hučet, ať jdete ven :D :D (Však já, až postavíme ten náš dům snů, budu taky dělat výlety hlavně na terasu k bazénu :D) 

Mějte se rády! To my mámy totiž musíme ze všeho nejvíce.