Do autosedačky s úsměvem. Jak na to?

Možná to i u Vás bylo nebo dokonce je podobné. Olí miluje auta. Zvenku, zevnitř, kufr, řízení, jen... jen u té autosedačky to s láskou trošku vázne. A to už od miminka. V sedačce si nikdy zrovna nelebedil (pokud to neprospal). Být spoutaný, sedět na jednom místě a čekat na zelenou ho většinou vyvádělo z míry. Teď už je to samozřejmě jiné, je větší, lépe vidí ven, pozoruje, co se kde šustne, ale stejně, do autosedačky se mu pořád zrovna 2x nechce.

Někdy šel "do luku", křičel, plakal, rozčiloval se, jen aby do sedačky nemusel. Všemi svými komunikačními prostředky nám už od malinka vysvětloval, jak moc tam prostě nechce a já přemýšlela, jak mu na to co nejlépe odpovědět, jak ideálně zareagovat nebo ještě lépe, jak jeho nářkům předejít.

A moje cesta? Více komunikovat. Mluvit a vysvětlovat. Nezáleží na tom, jak velká nebo malá to jsou miminka, vždy pochopí, co jim říkáme. Vlídná slova sama o sobě stačit však nemusí. Jde i o pocity, emoce, které se odrážejí v naší intonaci a ve způsobu komunikace. Klíčové je, abychom ve vypjatějších situacích měli pod kontrolou hlavně sami sebe.

Neodvádím pozornost, jen ho poprosím o pomoc.

Poprosím ho, aby mi pomohl podat pás, zvedl ručičky a přitáhnul pultík. Když byl maličký a tohle ještě neuměl, prostě jsem ho jen poprosila, aby mi pomohl a světe div se, bylo to jako říct kouzelnou formulku, přestal se rozčilovat a v klidu se nechal připoutat. Když s námi jel tatínek, většinou se Olíčka ptal on: "Olí pomůžeš mamince?". Vždycky pomohl. A to jsou chvíle, kdy se pak na sebe díváme s dojetím, ten pocit je nádherný. Jsme rodina, jsme jeden tým, respektujeme se, pomáháme si, jsme si rovní. Takhle jsem si to vždycky přála.

Jakmile Olík povyrostl, přešli jsme na: "Ukaž mi, prosím, jak se to dělá?" Stále se nesnažíme o odvádění pozornosti, ale naopak, zapojíme ho do akce. Je to smysluplnější, Olí se tak učí popasovat se s nepohodlnou situací a ne od ní utíkat. 

Občas, když je unavený a nechce z náruče, a to bych ho nejraději taky jen tulila, vysvětlím mu, že je potřeba, abychom "někam" jeli autem, že mu cesta rychle uteče, že si odpočine a že hned, jakmile zaparkujeme, se potulíme. Z toho celého vysvětlování zafunguje většinou právě příslib okamžitého tulení hned, jakmile zastavíme. Rozkošňák.

Poděkovat a pochválit! Myslím, že bez toho by zůstala Olíkovi pachuť na jazyku, vlastně nám všem. Když to přijde automaticky (tím myslím, že se do toho nebudeme tlačit, tím pádem přehrávat) a upřímně, tak si tím mimo jiné přirozeně připravíme pozitivní půdu na příště. 

Je až zázračné, jak moc jsou děti připravené vyslyšet naše přání. Jen stačí zůstat v klidu, poprosit je o pomoc, vysvětlit situaci a mít pochopení pro jejich postoj.

Happy end? Rozhodně!

Poslední dobou se Olí při nastupování nečertí vůbec. Zatím teda pořád neskáče radostí, že nastupuje do sedačky, ale je vidět, že vnitřně akceptoval, že jízda autem k našemu životu prostě patří. A mám dojem, že taky pochopil, že tohle naše výletování přináší ovoce. Nová místa, zážitky, příjemná setkání, dobrodružství a to my rádi.

Šťastnou cestu! M.